Divadlo v přechodu: Castorf, Jelínek a hledání originality!

Divadlo v přechodu: Castorf, Jelínek a hledání originality!

V našem divadelním životě se toho děje hodně, a to nejen ve Vídni. Představení „Wozzeck“ bylo nedávno obnoveno v Berlíně po 14 letech pod vedením Christiana Thielemanna. Velký převrat, který rozdmýchává emoce. Aix-en-Provence zároveň slaví úspěchy s „Salome“ a „Butterfly“. co bude dál? Produkce „Turandot“ se očekává ve Frankfurtu a vzrušující projekty jsou také na pořadu v Hamburku. Otázkou však zůstává, jakým směrem se bude německojazyčné divadlo vyvíjet.

V poslední době sílí hlasy, které kritizují současnou divadelní scénu. Německy mluvící divadlo je konfrontováno s mnoha slabými imitátory postdramatické zakladatelské generace. Jedná se o postavy jako Frank Castorf, Elfriede Jelinek a Christoph Schlingensief, které nevyhnutelně přicházejí do diskuse. Castorf, narozený ve východním Berlíně v roce 1951, je považován za mistra svého řemesla, který ví, jak vědomě navrhovat své divadlo. V letech 1992 až 2015 působil jako umělecký ředitel Volksbühne na Rosa-Luxemburg-Platz a je úzce spjat s postdramatickým divadelním hnutím.

Boj o originalitu

Mladí režiséři to v dnešní době nemají jednoduché. Boj o pozornost je stále na denním pořádku o zajištění závazků. Divadelní manažeři a hraná sekce vyžadují bezpodmínečnou originalitu. To může znít vzrušující, ale není vždy snadné to implementovat. Ohlédnutí za „obří érou“ v berlínském Schaubühne, ve kterém režiséři jako Peter Stein, Klaus Michael Grüber a Luc Bondy uchvátili publikum, ukazuje, že se kdysi oslavovalo mnohem více souborové práce a specifického stylu.

Zajímavé je, že skvělí herci známí jako transformátory jsou méně žádaní než před pár desítkami let. Kromě toho je kultura mluvení vnímána jako katastrofální. Jako příklad akustické nesrozumitelnosti a rušivých zvuků bylo uváděno noční „místo činu“ – problém, který se netýká jen krimiseriálu, ale i mnoha divadelních inscenací.

Postdramatické divadlo a jeho výzvy

Postdramatické divadlo, které se od 80. let etablovalo jako forma související s představením, představuje jasný odklon od tradičního mluveného divadla. Termín byl vytvořen Hansem-Thies Lehmannem v roce 1999 a ukazuje, jak jsou sociální otázky a postmoderní filozofické diskurzy integrovány do inscenací. Zvláště zajímavý je nový trend k dokumentární estetice a integrace různých diskurzů, od každodenního života až po speciální témata.

V posledních letech dochází v současném dramatu k návratu k realistické estetice, označované jako „post-postdramatické divadlo“. Takový vývoj ukazuje, že obrat k realismu by neměl být chápán jako krok zpět, ale spíše jako nová variace divadla.

Výzvy pro divadelníky jsou rozmanité: musí se neustále znovu objevovat, aby zůstali relevantní v dnešním současném kontextu. Jak se ale toto hledání relevance projevuje v praxi? To se teprve uvidí, ale jedno je jisté: divadlo zůstane vzrušujícím hřištěm i v nadcházejících letech.